Politici k zulíbání! - Změna k lepšímu?? - Kdy přijde? -- aneb ...v apatyce nekoupíš -- Kdo píše dějiny?
HOUŠŤ!
Překrásný kresleňák pana Renčína
((trošičku černý humor))
http://media.novinky.cz/258/272589-top_foto1-bqmir.jpg
" Standarta prezidenta. Pokouším se zjistit, zda starý nápis zůstal zachován a nebyl nahrazen jiným, třeba že pravda je mediální fikcí! "
Klaus: Špatný kurz ODS nastavil Topolánek, změny jsou zatím malé
http://www.lidovky.cz/klaus-spatny-kurz-ods-nastavil-topolanek-zmeny-jsou-zatim-male-pwd-/ln_domov.asp?c=A110421_171132_ln_domov_ani
RECESE
http://aktualne.centrum.cz/zpravy/kuriozity/clanek.phtml?id=697927
http://aktualne.centrum.cz/zpravy/kuriozity/fotogalerie/foto/367874/?cid=697927
novinky?
http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/195018.aspx
bulvárek?
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/152112/klaus-vyhnal-topolanka-z-zofina.html
Klaus jedná v zájmu sebe samotného?
http://www.blisty.cz/art/58302.html
recenze knihy a upoutávka z portálu http://www.literarky.cz
Fisher Mark: Kapitalistický realismus : proč je dnes snažší představit si konec světa než konec kapitalismu
http://www.rybkapub.cz/rybka/eshop/3-1-filozofie-politologie/0/5/86-fisher-mark-kapitalisticky-realismus/
.....................
1. kapitola
z knihy Marka Fishera - Kapitalistický realismus : proč je dnes snažší představit si konec světa než konec kapitalismu
Fukuyamova hypotéza o konci dějin, které údajně kulminovaly globálním triumfem liberálního kapitalismu, v nás s odstupem času vzbuzuje úsměv. A přesto jsme tuto tezi bezděčně přijali za svou, když dnes kapitalismus všeobecně pokládáme za jediný životaschopný politický a ekonomický systém a tvrdošíjně se bráníme představě, že by vůči němu mohla existovat nějaká reálná alternativa.
V jedné z klíčových scén filmu Alfonso Cuaróna Potomci lidí (Children of Men, 2006) jde hlavní hrdina Theo ztělesňovaný Clivem Owenem navštívit přítele do elektrárny v Battersea, proměněné v jakousi kombinaci vládní budovy a soukromé sbírky. Umělecké poklady - Michelangelův David, Picassova Guernica nebo nafukovací prase skupiny Pink Floyd - jsou shromážděny v budově, která je sama zrenovovaným kulturním artefaktem. To je náš jediný letmý pohled do života elit, chráněných před dopady katastrofy, která způsobila masovou neplodnost: celou jednu generaci se už nerodí žádné děti. Theo svému hostiteli položí otázku: „Jaký má tohle všechno smysl, když záhy nebude nikdo, kdo by se tomu mohl obdivovat?" Budoucí generace už nemohou sloužit jako alibi, protože už žádné nebudou. Odpovědí je hedonistický nihilismus: „Snažím se na to nemyslet."
Dystopie (protiklad osvobozující utopie) rámující příběh filmu Potomci lidí je charakteristická pro pozdní kapitalismus. Nejedná se o důvěrně známý totalitární scénář znovu a znovu omílaný ve filmových dystopiích. V románu P. D. Jamesové, který filmu posloužil jako předloha, byla demokracie potlačena a zemi vládne samozvaný Guvernér, tyto prvky zápletky však film prozíravě vypouští. Zkušenost nás poučila, že autoritářská omezení, která jsou všude kolem nás, mohou být zaváděna v rámci politické struktury, která formálně zůstává demokracií. Na tento vývoj nás připravila „válka proti terorismu": normalizace krize vytváří situaci, ve které se zrušení protikrizových opatření stává nemyslitelným (skončí tato válka někdy?).
Bok po boku
Při sledování Potomků lidí nám na mysli nevyhnutelně vytane výrok připisovaný Fredricu Jamesonovi a Slavoji Žižkovi, podle kterých je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Tento slogan přesně vystihuje to, co mám na mysli, když mluvím o „kapitalistickém realismu": všeobecně rozšířený pocit, že kapitalismus je dnes nejenom jediný životaschopný politický a ekonomický systém, ale také, že je zhola nemožné třeba si i jen představit vůči němu nějakou koherentní alternativu. Kdysi dávno byly filmové a románové dystopie takovými cvičeními v imaginaci - katastrofy, které líčily, byly fiktivními záminkami pro projektování nových, alternativních způsobů života. V Potomcích lidí tomu tak není. Kontury světa, který film načrtává, spíše dokreslují nebo zdůrazňují důvěrně známé obrysy našeho vlastního světa, nežli aby k němu vytvářely nějakou alternativou. V jeho světě stejně jako v tom našem nejsou extrémní autoritářství a Kapitál neslučitelné: internační tábory a kavárenské řetězce zde existují bok po boku. V Potomcích lidí je veřejný prostor ponechán sobě samému napospas, vydán v plen hromadám odpadků, které nikdo nevyváží, a potulujícím se zvířatům. Neoliberálové, kapitalističtí realisté par excellence, opěvovali destrukci veřejného prostoru, ale v příkrém rozporu s jejich oficiálním krédem, v Potomcích lidí žádné příznaky odumírání státu nevidíme. Nanejvýš jsme svědky jeho redukce na elementární vojenské a policejní funkce. (Mluvím o „oficiálním" krédu, protože neoliberalismus se vždy implicitně spoléhal na podporu státu, ačkoliv ho z ideologických důvodů zatracoval. To se přesvědčivě ukázalo během bankovní krize roku 2008, když na naléhání neoliberálních ideologů stát pohotově přispěchal bankovnímu sytému na pomoc.)
Katastrofa v Potomcích dětí nečeká někde před námi ani nenastala někdy dříve. Odehrává se spíše ze dne na den. Neexistuje žádný izolovaný moment zkázy; svět nekončí velkým třeskem, pomalu vyhasíná, chřadne, podléhá rozkladu. Nikdo neví, co přesně pohromu způsobilo; její příčina leží někde v daleké minulosti, je tak absolutně oddělená od přítomnosti, že nám připadá jako vrtoch nějaké zlomyslné bytosti: negativní zázrak, kletba, kterou žádný trest nemůže odčinit. Takovou pohromu může zmírnit jen zásah stejně málo předvídatelný, jako byla událost, která ji spustila. Nemá smysl o něco se pokoušet: jenom nesmyslná naděje dává nějaký smysl. Pověry a náboženství, první útočiště bezmocných, zažívají nebývalou konjunkturu.
V pozadí Potomků lidí se rýsuje T. S. Eliot; motiv sterility si film koneckonců vypůjčil z Pusté země. Závěrečný epigraf filmu „šanti šanti šanti" má více společného s Eliotovými básnickými fragmenty nežli s mírem oslavovaným v Upanišádách. V Potomcích lidí je možná zašifrováno poselství jiného Eliota - Eliota „Tradice a individuálního talentu". V této studii Eliot načrtává vzájemný vztah mezi kánonem a tvůrčí inovací. Nové se definuje v reakci vůči tomu, co je již etablované, a to se zase musí zpětně rekonfigurovat v reakci na nové. Eliotův argument zní, že pokud se vyčerpá budoucnost, nezůstane nám ani minulost. Kultura, která už je jen udržována při životě, není žádná kultura.
Od víry k estetice
Osud Picassovy Guernicy, někdejšího zděšeného výkřiku nesouhlasu s fašistickými zvěrstvy, který se ve filmu proměnil v pouhou nástěnnou dekoraci, nabývá exemplárního významu. Obrazu je podobně jako budově bývalé elektrárny, ve které je uložen, udělen „ikonický" statut jen tehdy, když je zbaven jakékoliv možné funkce nebo kontextu. Žádný kulturní objekt si nemůže zachovat svou moc, když neexistují oči, které by se mu mohly obdivovat.
Chceme-li na vlastní oči spatřit tuto transformaci kultury na muzeální exponáty, nemusíme čekat na to, až blízká budoucnost Potomků lidí skutečně nastane. Kapitalistický realismus odvozuje svou moc zčásti ze způsobu, jakým si kapitalismus pod svou vládu podřizuje a jakým vstřebává veškerou dosavadní historii, což je jeden z důsledků „všeobecného systému ekvivalence", který veškerým kulturním objektům bez ohledu na to, zda se jedná o náboženskou ikonografii, pornografii nebo Das Kapital, přisuzuje monetární hodnotu. Projděte se po výstavních sálech Britského muzea, kde vidíte předměty vytržené z jejich kulturního kontextu a shromážděné jako na palubě nějaké lodi dobyvatelů z vesmíru, a máte před sebou sugestivní obraz toho, jak tento proces v praxi funguje. V důsledku transformace praktik a rituálů na pouhé estetické objekty jsou světonázory předcházejících kultur objektivně ironizovány, transformovány na pouhé artefakty. Kapitalistický realismus není tedy jen určitým druhem realismu; je spíše realismem jako takovým. Jak uvádějí Marx a Engels v Komunistickém manifestu:
Kapitál utopil v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou bázeň náboženského vytržení, rytířského nadšení a šosácké sentimentality. Proměnil osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetně propůjčených a řádně nabytých svobod postavil jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu. Zkrátka, vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi nahradil vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.
Kapitalismus je tím, co zůstává, když se světonázory na úrovni rituálů nebo symbolické reprezentace zhroutily, a zbývá už jen konzument-divák klopýtající mezi ruinami a relikty minulosti.
Tento obrat od víry k estetice, od angažovanosti aktéra k pasivitě diváka, je nicméně oslavován jako jedna z pozitivních stránek kapitalistického realismu. Když kapitalistický realismus tvrdí, že nás, jak praví Alain Badiou, „spasil před fatálními abstrakcemi zrozenými z ideologií minulosti", vydává se za štít, jenž nás chrání před nebezpečím vycházejícím z víry samotné. Postoj ironického odstupu typický pro postmoderní kapitalismus nás údajně činí imunními před pokušením fanatismu. Snížení našich očekávání je prý malou daní za ochranu před hrozbami terorismu a totalitářství. „Žijeme v křiklavých protikladech," konstatuje Badiou, brutální systém, hluboce nerovný, v němž je veškerá existence poměřována toliko penězi, je nám prezentován jako ideál. Pokud chtějí zastánci etablovaného řádu obhájit svůj konzervativismus, nemohou jej nazývat ideálním nebo báječným. A tak raději tvrdí, že vše ostatní je příšerné. Jistě, připouštějí, možná nežijeme ve stavu dokonalého Dobra. Musíme být ale šťastni, že nežijeme v područí Zla. Naše demokracie není ideální. Je ale lepší než krvavé diktatury. Kapitalismus je nespravedlivý. Není ale zločinný jako stalinismus. Lhostejně přihlížíme, jak miliony Afričanů umírají na AIDS, alespoň se ale neuchylujeme k rasistickým a nacionalistickým tirádám jako Milošević. Vraždíme Iráčany našimi bombami, ale nepodřezáváme jim krky mačetami, jako to dělají ve Rwandě.
„Realismus" se zde podobá rezignovanému stavu člověka stiženému chronickou depresí, který se domnívá, že jakýkoliv pozitivní stav, jakákoliv naděje, jsou smrtelně nebezpečné iluze.
Na „konci dějin"
Ve svém bezpochyby nejpůsobivějším výkladu fungování kapitalismu od Marxových časů popisují Deleuze a Guattari kapitalismus jako jistý druh virtuální možnosti, která pronásledovala všechny dosavadní sociální systémy. Kapitalismus je v jejich pojetí „nepojmenovatelná Věc", skandál, který primitivní a feudální společnosti „preventivně vymítaly". Když pak kapitalismus konečně dorazil, přinesl s sebou masivní desakralizaci kultury. Je to systém, který již nepodléhá vládě transcendentálního Zákona; právě naopak, eliminuje všechny takovéto kódy, aby je opětovně zaváděl ad hoc. Kapitalismus není řízen direktivně, ale je definován (a redefinován) pragmatickými potřebami realizovanými za pomoci improvizovaných opatření. Kapitalismus tak v mnoha ohledech připomíná Věc ze stejnojmenného filmu Johna Carpentera: monstrózní, nekonečně tvárnou matérii schopnou zhltnout a strávit všechno, s čím přijde do styku. Kapitál, tvrdí Deleuze a Guattari, je „pestrou směsicí všeho, co kdy existovalo", kuriózním hybridem ultramoderního a archaického.
Tento marasmus, tento pocit, že se nic nového už nemůže stát, není sám o sobě ničím novým. Nacházíme se na nechvalně proslulém „konci dějin", vyhlášeným Francisem Fukuymou po pádu Berlínské zdi. Fukuyamova teze, že dějiny kulminovaly liberálním kapitalismem, se možná u mnohých setkala s posměchem, je však široce akceptována na rovině kulturního nevědomí.
Fukuyamova pozice je v jistém ohledu zrcadlovým obrazem pozice Fredrica Jamesona. Jameson se proslavil tvrzením, že postmodernismus je „kulturní logikou pozdního kapitalismu". Argumentoval, že destrukce budoucnosti je integrální součástí postmoderní kulturní scény, které, jak správně předpovídal, bude dominovat pastiš a kulturní revizionismus.
Existují primárně tři důvody, proč před termínem postmodernismus upřednostňuji termín kapitalistický realismus. V 80. letech, když Jameson zformuloval svou tezi o postmodernismu, stále ještě existovaly vůči kapitalismu alespoň nominální alternativy. Dnes jsme však konfrontováni s mnohem hlubším, mnohem chroničtějším pocitem vyčerpání, kulturní a politické sterility. V 80. letech ještě existoval takzvaný „reálný socialismus", i když v poslední fázi svého rozkladu. V Británii se tektonické zlomy třídního antagonismu naplno projevily v událostech, jako byla stávka horníků mezi lety 1984 a 1985, a porážka horníků byla rozhodujícím momentem ve vývoji kapitalistického realismu, přinejmenším tak závažným ve své symbolické dimenzi jako ve svých praktických důsledcích. Uzavření dolů bylo obhajováno tím, že jejich zachování není „ekonomicky reálné", a horníci tak hráli roli posledních aktérů v doznívající epoše proletářského romantismu. Osmdesátá léta byla obdobím, kdy se kapitalistický realismus definitivně prosadil, kdy se doktrína Margaret Thatcherové, že „neexistuje žádná alternativa" - snad nejpregnantnější shrnutí logiky kapitalistického realismu, jaké si lze představit - stala brutálním, spontánně se naplňujícím proroctvím.
Za druhé, postmodernismus jistým způsobem navazoval na modernismus. Jameson si povšiml, že dochází k postupnému vstřebávání modernistických motivů populární kulturou (v reklamě se kupříkladu začaly objevovat surrealistické prvky). Ve stejné době, kdy byly určité modernistické přístupy vstřebávány do obecné kultury a komodifikovány, byly nicméně ideály modernismu - jeho údajná víra v elitismus a jeho monologický, hierarchický model kultury - kritizovány a zavrhovány ve jménu „diference", „diverzity" a „multiplicity". Kapitalistický realismus už nemá potřebu inscenovat tento druh konfrontace s modernismem. Bere krach modernismu za hotovou věc: modernismus je nyní čímsi, co se periodicky vrací, ale už jen jako mrtvý estetický styl, nikdy jako ideál, podle něhož by měl člověk žít.
Za třetí, od pádu Berlínské zdi vyrostla celá nová generace. V 60. a 70. letech musel kapitalismus čelit problému, jak zadržovat a absorbovat vnější tlaky. Nyní se systém potýká s opačným problémem; poté, co se mu tak úspěšně podařilo do sebe absorbovat vnějšek, musí řešit, jak fungovat bez vnějšku, který by si mohl podrobit a kolonizovat. Většina lidí mladších dvaceti let dnes už dokonce ani nepociťuje absenci alternativ vůči kapitalismu jako nějaký problém. Kapitalismus s přehledem okupuje veškerý horizont myslitelného.
Nezávislost jako stylistická variace
Jameson pociťoval jako skandál, že se kapitalismu podařilo proniknout i do samotného podvědomí; skutečnost, že si kapitalismus dnes podmanil niterný život veškeré populace je pokládána za něco tak triviálního, že si nezaslouží dokonce ani komentáře. Bylo by nebezpečné a zavádějící namlouvat si, že nedávná minulost byla jakousi zlatou érou hýřící politickými alternativami, a není tedy vůbec od věci připomínat si klíčový podíl, jaký měla v průběhu dvacátého století na kulturní produkci komodifikace. Nicméně stále ještě bylo podle všeho možné hrát starou osvědčenou hru mezi alternativou a mainstreamem, mezi subverzí a následnou reintegrací subverzivních prvků do středního proudu. Dnes však k zpětné integraci podnětů, které by mohly disponovat subverzivním potenciálem, nedochází; namísto toho jsme svědky jakési předintegrace: předběžného formování tužeb, aspirací a nadějí pozdně kapitalistickou kulturou. Exemplárním příkladem této tendence je ustavení „etablované alternativy" či „nezávislých" kulturních zón, které do omrzení opakují důvěrně známá gesta psoudononkonformního vzdoru, jako by se jednalo o něco radikálně nového. „Alternativní" a „nezávislý" neodkazují k něčemu, co by stálo mimo kulturní mainstream; jsou to spíše stylistické variace, které jsou nedílnou součástí mainstreamové kultury.
Snad nikdo neztělesňoval tento pat (a nevedl s ním marnější zápas) než Nirvana a Kurt Cobain. Ve svém agresivním pohrdání společenskými normami a ve své iracionální „rebelii bez příčiny" jakoby Cobain propůjčoval vyčerpaný hlas malomyslnosti generace, která přišla po konci dějin, jejíž každý pohyb byl předjímán, monitorován, kupován a prodáván ještě dříve, než k němu vůbec došlo. Cobain si byl vědom, že je jen dalším číslem v rámci spektáklu, že na MTV se nic nesetká s větším úspěchem než protest proti MTV; věděl, že každý jeho krok je předem naaranžované klišé, že dokonce i vzpoura proti němu je klišé. Patová situace, která paralyzovala Cobaina, je přesně tím, o čem mluví Jameson: stejně jako postmoderní kultura samotná se i Cobain ocitl „ve světě, kde již stylistická inovace není možná, kde nám zbývá už jenom imitace mrtvých stylů, komunikace skrze masky hlasy vypůjčenými z lapidária zašlých kultur". Tady se dokonce i úspěch rovnal porážce, protože pokud se vám náhodou podařilo uspět, byli jste jen nové sousto, do něhož se systém mohl zakousnout. Hluboká existenciální úzkost typická pro Nirvanu a Cobaina nicméně nenávratně patří minulosti; na jejich místo nastoupil rockový pastiš, který je jen nezávaznou reprodukcí oprášených stylů.
Ve stínu hip hopu
Cobainova smrt byla potvrzením porážky a kulturní asimilace utopických a prométheovských aspirací hudebního rocku. V okamžiku jeho smrti už rock živořil ve stínu hip hopu, jehož globální úspěch ohlašoval výše zmiňovanou předintegraci kapitálem. U většiny hip hopové produkce byla „naivní" víra, že by mládež mohla cokoliv změnit, vystřídána drsňáckým přitakáním brutálně reduktivní verzi „reality". „V hip hopu," konstatoval Simon Reynolds v roce 1996 v eseji pro časopis The Wire, „má slovo reálno dva významy. V první řadě se tím myslí autentická, nekompromisní hudba, která se odmítá prodávat a splynout se středním proudem. Reálno ale také znamená, že hudba odráží realitu představovanou pozdně kapitalistickou ekonomickou nestabilitou, institucionalizovaným rasismem a zintenzivněným policejním dozorem a zastrašováním mládeže. Slovo reálno odkazuje ke smrti sociálna: skrývají se za ním korporace, které na růst zisků nereagují zvyšováním platů nebo zaměstnaneckých benefitů, ale snižováním stavu (propouštěním zaměstnanců v trvalém poměru a jejich nahrazováním pružnou pracovní silou složenou z pracovníků na částečný úvazek a agenturních zaměstnanců bez nároku na zaměstnanecké benefity nebo jakoukoliv pracovně-právní ochranu)."
V poslední instanci to byl právě tento „nekompromisní" charakter hip hopu, který figuruje v pozadí jeho nynější symbiózy s ekonomickou nestabilitou pozdního kapitalismu, v jehož drsných poměrech se tato autenticita stala vysoce žádanou. Gangsterský rap neodráží existující sociální poměry, jak tvrdí jeho zastánci, ani tyto poměry negeneruje, jak argumentují jeho krtici; hip hop a pozdně kapitalistický sociální prostor vytvářejí spíše uzavřený kruh, jehož prostřednictvím se kapitalistický realismus mění v jakýsi druh antimýtického mýtu. Spřízněnost mezi hip hopem a gangsterskými filmy, jako jsou Zjizvená tvář, Kmotr, Gauneři, Mafiáni nebo Pulp Fiction, vychází z téhož implicitního poselství, že svět zbavily sentimentálních iluzí a ukázaly ho takový, „jaký skutečně je": jako hobbesovská válka všech proti všem, jako systém permanentního vykořisťování a generalizované kriminality. V hip hopu, píše Reynolds, se kult reality mění v přitakání brutálnímu naturalismu, „ve kterém je člověk člověku vlkem, kde existují pouze vítězové nebo poražení a kde většina skončí mezi poraženými".
Tentýž pochmurný svět je vylíčen rovněž v ilustrovaných příbězích Franka Millera a v detektivních románech Jamese Ellroye. U obou autorů se setkáváme s jakýmsi kultem brutální demytologizace. Oba se staví do role chladných pozorovatelů, kteří odmítají přikrášlovat svět, aby se mohl vejít do černobílých etických protikladů superhrdinského komiksu a tradičního kriminálního románu. „V jeho černočerném světě," napsal v roce 1992 o Ellroyovi Mike Davis, „nezbývá už žádné světlo, které by mohlo vrhat na svět stíny, a ze zla se stává pouhá soudně patologická banalita. Výsledek se přibližuje skutečnému morálnímu ovzduší reaganovsko-bushovské éry: ovzduší chronické zkorumpovanosti, která už nevzbuzuje zděšení ani pozornost." Nicméně tato anestetizace je plně ve službách kapitalistického realismu: Davis vyslovil hypotézu, že „v pochmurné atmosféře L. A. noir se zrcadlí zrození nového typu člověka, jemuž můžeme říkat homo reaganus".
Esej je zkráceným překladem úvodní kapitoly knihy Capitalist Realism: Is There No Aternative?, která vyšla na sklonku minulého roku ve vydavatelství O Books. Publikováno s výslovným svolením autora. Mezititulky LtN.
Přeložil Radovan Baroš
´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´
Navrch fuj, vespod také!
Utajovaný plán: Teď udržet véčka ve vládě, předčasné volby až 2012
http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/vlada/194673.aspx
Vláda přijde s "upatlaným" řešením, aby ještě chvíli žila. Tak to vnímá Pehe
http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/194709.aspx
http://www.ceskenoviny.cz/video/detail.php?id=172812
Odboráři vyzývají veřejnost, aby ‚otevřela oči'
http://www.rozhlas.cz/zpravy/spolecnost/_zprava/odborari-vyzyvaji-verejnost-aby-otevrela-oci--873076
http://www.ct24.cz/ekonomika/119826-odbory-prejdete-k-osvc-usetrite-a-stat-zchudne/
http://www.ceskenoviny.cz/video/detail.php?id=172799
Rychetský o zkažené politice: Vítěz bere všechno a většina může ...
http://domaci.ihned.cz/c1-51422910-rychetsky-o-zkazene-politice-vitez-bere-vsechno-a-vetsina-muze-vsechno
--komplet rozhovor--
Rychetský: Rozpad federace zahájil prorůstání špatných vlivů do politiky
EXKLUZIVNĚ Kompletní rozhovor s předsedou Ústavního soudu o hříších české politiky a nebezpečí, která číhají na její strážce
reklama Související
Ústavní soud zrušil sociální škrty vlády. Nečas má na nápravu přes tři čtvrtě rokuÚstavní soud zamítl stížnost na volby v Praze. Opakovat se nebudouTagy
Ústavní soud, Pavel Rychetský, právo, volbyPředseda Ústavního soudu Pavel Rychetský byl jedním z pěti soudců, kteří chtěli zrušil platnost pražských voleb. Neúspěšně. Větší část soudců se přiklonila k tomu, že „ohnutí“ volebního systému nebylo tak závažné, aby se volby musely opakovat.
„Rád bych pevně věřil, že rozdílnost v přístupu není dána nějakou formou politické indoktrinace,“ říká Pavel Rychetský. Pro současnou politiku nenachází dobré slovo. Je podle něj degenerovaná a postižená prorůstáním ekonomických vlivů.
HN: Nedávno jste prohlásil, že v senátech Ústavního soudu dochází ke třem až čtyřem úletům ročně. Dopouští se úletů už i celé plénum?
Rozhodnutí o pražských volbách žádný úlet není. Já jsem hlasoval proti a jsem přesvědčen, že soud měl zrušit napadené ustanovení zákona o volbách do zastupitelstva hlavního města Prahy i usnesení zastupitelstva, které nedlouho před volbami přepsalo volební geometrii. A jako důsledek mělo být zrušeno usnesení Městského soudu v Praze. Tedy v důsledcích se měly opakovat volby.
Nešlo ale o úlet nebo chybu. Při každém rozhodování se poměřují dvě ústavou chráněné hodnoty, které jsou v konfliktu. Není to rozhodování černobílé, kdy na jedné straně je pravda a na druhé lež. Naopak. Ústavní soud nemůže seřadit ústavní hodnoty podle významu a říci, která má vždy přednost. Pokaždé se musí vážit okolnosti.
Pražské volby byly rozhodováním tohoto druhu. Na jedné straně stály základní ústavní hodnoty, kterým jsem dával přednost: volná soutěž politických sil, rovné podmínky volebního práva. A na druhé straně výsledek voleb jako výraz většinové vůle občanů.
Rozhodování bylo svým způsobem triviální. Nikdo nepochyboval, že opatření městského zastupitelstva výrazně zasáhlo do základních principů komunálních voleb, protože rozdělením Prahy na větší množství obvodů způsobilo, že se zvýšil práh pro vstup do zastupitelstva. Nikdo ze 14 přítomných soudců nepochyboval, že došlo jak k omezení soutěže politických stran, tak práva menšiny na ochranu. Rozdíl byl v tom, kde je hranice, kterou má ještě ústavní soud tolerovat. Samotné rozhodnutí mě zvláštním způsobem neirituje. Ale odůvodnění rozhodnutí mě iritovalo dosti.
HN: V odůvodnění se píše, že stěžovatelé nedokázali, že pražská ODS byla při rozdělení Prahy na obvody motivována zlým úmyslem poškodit malé strany. To je přece silné zdůvodnění.
Podle mého soudu nemáme posuzovat, zda existovala nějaká zlá vůle. Ale jestli rozhodnutí nebo jeho dopad má za následek, že dochází k protiústavnímu stavu. O motivaci ODS nejde. Výsledkem bylo, že jedné politické straně stačilo k získání mandátu 39 tisíc hlasů, jiná strana získala přes 200 tisíc hlasů, a nezískala žádný mandát. Tedy způsobilo to tak hlubokou nerovnost v přístupu k volbám, že to, dle mého, překročilo únosnou mez. Většině se to zdálo ještě přijatelné.
HN: Kde tu mez vidí Pavel Rychetský?
Není možné stanovit jednu mez pro všechny druhy voleb. V případě pražských voleb se omezující klauzule zvedla ve všech uměle vytvořených volebních obvodech z pěti procent, a v jednom z nich dokonce na 7,81 procenta. Tedy o více než padesát procent. To je přesně nad hranicí, kterou považuji za nepřijatelnou.
HN: Souhlasíte s místopředsedkyní Eliškou Wagnerovou, která šla ještě dál než vy a řekla, že by Ústavní soud měl sám od sebe zrušit pětiprocentní práh pro vstup do zastupitelstev? Aby fungoval čistý poměrný systém?
Tady se dostáváme na velmi tenký led. V Česku existuje pověra, kterou vytvořili někteří politici a která se často traktuje – že Ústavní soud je třetí komorou parlamentu. To je hloupá pověra. Parlament tvoří právo, zákony. Ústavní soud může jedině rušit. Proto je velmi choulostivé, když některé ústavní soudy, například německý, ve svých zrušovacích rozhodnutích zároveň nabádají zákonodárce, jak má vypadat nově přijatá norma. Samozřejmě se tomu nemůžeme vždy vyhnout. V takových případech se kloním k tomu, abychom naznačili několik možných variant. Ne abychom řekli, že jediná možnost je ta či ona.
HN: Neřeknou si teď politici – Když se budeme držet ve formálních mezích, můžeme si dovolit cokoli a ono nám to projde?
Naše rozhodnutí by se mělo interpretovat tak, že došlo k porušení principů, došlo k posunutí volebního prahu, nebyla dodržena rovnost hlasů. Ale nedosáhlo to intenzity, že by musel Ústavní soud zasáhnout. Že by to bylo rozhodnutí, které by pochválilo postup minulého pražského zastupitelstva a to, jak to ovlivnilo volby, to tedy ne. Bohužel si nemyslím, že rozhodnutí Ústavního soudu mají u politiků tak vysoký respekt. Obávám se, že politici naše nálezy ani nečtou. Zajímají se jen o verdikt, ale o důvodech moc nevědí.
HN: V médiích se objevovaly spekulace, že víc ústavních soudců je pro zrušení pražských voleb. Proč to dopadlo obráceně?
Já jsem nikdy v průběhu projednávání nedal ani orientačně hlasovat. Ale diskuse nad návrhem probíhaly. Od prvého okamžiku bylo vcelku zřejmé, jaké nakonec bude rozhodnutí. Spekulace sdělovacích prostředků byly výsledkem fabulace, fantazie a nepřesných informací. Čemuž jsem rád, protože to znamená, že v tomto případě nedošlo k úniku informací z Ústavního soudu. Jsou jistě případy, kdy dochází k úniku informací a kdy mohu mít i konkrétní podezření, ale teď se to nestalo.
Spekulace byly zřejmě podloženy dvěma volebními expertizami, které byly součástí spisu a které zřejmě z budovy Ústavního soudu pronikly ven.
HN: Pokoušeli se politici verdikt o pražských volbách ovlivnit?
Mně by si nikdo nedovolil telefonovat nebo mě jakkoli jinak ovlivňovat. Byl bych rád, kdybych mohl totéž říci o zbývajících čtrnácti soudcích. Tu jistotu nemám, protože to nemohu exaktně ověřit. Ale pevně věřím, že buď to nikdo nezkoušel, nebo že pokud by se to stalo, že by nikdo z mých kolegů takovému tlaku nepodlehl. Ale to už je jen věc víry.
HN: Na Ústavním soudu se vykrystalizovaly dvě stejně silné skupiny. Jedna, která je nakloněna spíše opravování politických rozhodnutí, druhá, jež se kloní k nezasahování. Pak je tady ale několik soudců, kteří se kloní tu na jednu, tu na druhou stranu. A ti jsou rozhodující. Nedělá to z nich ideální terč pro řekněme politický lobbing?
Nepochybné je, že ve věcech, které mají politické dopady, není přístup u všech soudců shodný. Rád bych pevně věřil, že rozdílnost přístupu není dána nějakou formou ideologické, nebo dokonce politické indoktrinace.
Problém je v tom, že každý ústavní soud je i svrchovaně politickým orgánem. Nikoli ve smyslu ideologií. Ale je jediným místem, kde je možné chránit ústavní hodnoty, které jsou trvanlivější než jednotlivá politická rozhodnutí. Tady je práh citlivosti nastaven u každého soudce rozdílně. Někteří z nás mají pocit, že odpovědnost za ochranu ústavy a pravidel hry je nepochybně dominantní. Buď se budou dodržovat pravidla hry, nebo je ohrožen základ demokratického právního státu. Což se stalo v případě použití legislativní nouze na prosazení vládních rozpočtových škrtů.
HN: Kdo se nám tady vznáší jako „indoktrinátor“ ve vzduchu? Václav Klaus?
To by byly čisté spekulace. Faktem je, že defektem naší ústavy je, že umožňuje opakování mandátu ústavních soudců. A některým se blíží konec mandátu. Bylo by ale naprosto nefér některého z kolegů podezřívat, že pokud rozhoduje, má na mysli jiné motivy než ochranu ústavnosti.
HN: Pokud jde o skupinu ústavních soudců, kteří preferují spíše přístup nezasahování do politiky, vy vůči nim volíte poměrně ostrá slova. Ve svém disentu jste napsal, že argumentují jako chycený zloděj. To nesvědčí o přílišném respektu ke kolegům, kteří mají odlišný názor.
Platí, že se samotným výrokem nemám problém. Bylo to poprvé, kdy jsme hledali hranici ještě přípustné odchylky od základních pravidel, a jak je vidět, část soudců ji měla jinde než druhá. Ovšem odůvodnění toho hledání mě nemohlo nechat klidným. Argumentovat, že tímto způsobem už proběhly volby několikrát, a proto že je budeme tolerovat, navíc za situace, kdy jsme pražské volby nikdy nepřezkoumávali, to mně přijde nedůstojné Ústavního soudu.
HN: Jaký by vlastně měl podle vás Ústavní soud být? Třeba jako Ústavní rada ve Francii, která přezkoumává zákony?
To je unikátní případ. Ústavní rada byla ve Francii ustavena po válce jako poradní orgán bez možnosti rušení zákonů. Akty mohla přezkoumávat ještě předtím, než byly přijaty, a dávala závazná stanoviska. I Francie tento model opouští a přechází na model, který je u nás, v Německu a ve většině evropských zemí. Jinými slovy, v moderním státě byla revidována Montesquieova teorie o dělbě moci, neboť mimo tři základní pilíře moci - zákonodárnou, výkonnou, soudní - dostaly po 2. světové válce výraznou roli ústavní soudy. Je to reakce na holokaust a také důsledek určité nedůvěry ve fungování klasických demokratických institucí, které v minulosti selhaly. Živým příkladem bylo sebezničení demokracie ve Výmarské republice a nástup nacismu.
HN: Není ona politická angažovanost českého Ústavního soudu víceméně důsledkem chování politiků? Vždyť oni často berou soud jako prostředek politického boje.
Na jedné straně nám vytýkají, že jsme třetí parlamentní komora. Důkaz o tom, že to je falešná pověra, nespočívá pouze v tom, že nemůžeme žádnou normu přijmout, my můžeme jenom rušit. Druhý důkaz je i to, že nemáme žádnou kompetenci, abychom si sami určovali, co budeme soudit. Náplň naší činnosti určují ostatní složky – moc soudní, výkonná či zákonodárná.
HN: Právě vaše kolegyně Wagnerová ve svém disentu naznačuje, že zákonem o volbách do zastupitelstev a obcí, který umožňuje dělit města na více obvodů, jste se měli zabývat, aniž vás k tomu někdo ponoukl.
To je dost vážný problém. Ona je do jisté míry fascinována judikaturou Spolkového ústavního soudu Německa. Tento soud je ovšem opravdu jakousi vlajkovou lodí ústavního soudnictví v Evropě a jeho rozhodnutí v kauzách týkajících se především EU jsou v centru pozornosti celé Evropy. On, taktéž nemilovaný německými politiky, jde ale někdy tak daleko, že třeba i nadiktoval, jak by zrušená úprava měla vypadat. V Česku ještě tak daleko nejsme, chráníme jen základní mantinely elementárních principů demokracie. My se ve skutečnosti vyhýbáme jakýmkoli zásahům do politiky, pokud k tomu nejsme vyprovokováni.
HN: A měl by Ústavní soud mít možnost si agendu zčásti sám vybírat?
Myslím, že ne. Problém tohoto soudu je podobný jako jinde v Evropě, kde se ústavní soudy kromě klasické kontroly norem otevřely a může se na ně obrátit každý, kdo se domnívá, že byla porušena jeho ústavou garantovaná práva. Výsledek je ten, že loni takových stížností bylo 3700. Soud je tím naprosto zahlcen. Navíc představa, že by Ústavní soud mohl z vlastní vůle přezkoumávat normy, by znamenala, že by z něj přestal být soud a stal by se z něj politický orgán. Ke kontrole ústavnosti norem proto můžeme přistoupit pouze v rámci řízení, které bylo iniciováno k tomu legitimovaným subjektem.
HN: Jak by se měly pravomoci Ústavního soudu změnit či zpřesnit?
Určitě neexistuje žádná naléhavá potřeba měnit ústavu z hlediska kompetencí Ústavního soudu. Je pravda, že jich máme hodně. Jednou z nich je řešení kompetenčních sporů mezi ústavními orgány a samosprávou. Je otázkou, jestli je ještě stále aktuální otevření soudu individuálním ústavním stížnostem, kdy se na nás může každý obrátit. Jak dlouho je potřeba, abychom byli garantem lidských práv, když už máme funkční soustavu soudů? Odpověď je bohužel jednoduchá: tuto kompetenci nelze Ústavnímu soudu odejmout, protože jakmile jednou lidem poskytnete nějaký komfort a ústavně jim ho garantujete, tak jej skutečně demokratický a právní stát již nemůže nikomu odejmout.
HN: Máte pocit, že se vám daří politiky postupně vychovávat?
To bych byl příliš velký optimista. Ač se snažím se k politickému vývoji nevyjadřovat, nemohu se zbavit pocitu teď už viditelné degenerace politické kultury. Za těch dvacet let od změny režimu jsme si mysleli, že by mělo docházet ke kultivování, vytváření jakési parlamentní kurtoazie, přijímání metody dialogu, ale místo toho jsme svědky konfrontace a občas mám pocit, že převládá motiv kořisti, kdy vítěz bere vše a většina může všechno.
HN: Můžete to na něčem dokumentovat?
Je to politika konfrontace. Příkladem může být takzvaná nulová tolerance, kterou vyhlásila svého času ODS vůči opozičním návrhům. Občas slyšíme i z úst politiků, že pokud se přijímá rozhodnutí, které má platnost delší, než je funkční období vlády, že by mělo být předmětem shody celého politického spektra. Nebo aspoň dialogu. Důchodová reforma, o které se dnes jedná, přesahuje 35 let, které uplynou od okamžiku jejího přijetí do okamžiku jejího plného uplatnění. A taková rozhodnutí nemají být jen v rukách momentální většiny.
HN: Proč se česká politika nevyvíjí směrem k etiketě a převládá princip kořisti?
Je řada důvodů, aktuálně to je především prorůstání ekonomických vlivů a zájmů do politiky. Ale prvotní příčinu vidím v rozpadu československé federace. Do té doby platil ve Federálním shromáždění zákaz majorizace, takže slovenská menšina nesměla být přehlasována českou většinou. Měli jsme de facto tříkomorový parlament. To všechno nutilo politiky k dialogu, museli hledat společná východiska, protože by se zákony jinak nepřijaly.
HN: Měl by se tedy nějak změnit český systém přijímání zákonů?
I takové dílčí kroky by mohly mírně napomoci. Třeba když Senát zamítne nebo vrátí změněný zákon do sněmovny, neměla by k přehlasování ve sněmovně stačit prostá většina. Ve všech ostatních parlamentech jsou ustanovení, která vážou takovou iniciativu na aspoň kvalifikovanou většinu, mění proceduru, že se návrh musí vrátit do prvního čtení. Jsme snad jediná země, která nemá sebeomezovací klauzule v jednacích řádech parlamentu. Zákonodárnou iniciativu má každý jednotlivec, pozměňovací iniciativu má každý jednotlivec. To jsou momenty, které by nám pomohly, nemají samy o sobě ale takový ozdravný náboj, že bychom byli schopni změnit celkový úpadek politické kultury. Ten nejvážnější problém je ale prorůstání ekonomických zájmů do politiky a nebývalá míra korupce.
HN: To hovoříte o současné vládě?
Nejenom o vládě, i o opozici. Ta nákaza je všeobecná.
HN: Není bídná politická kultura do značné míry důsledkem čtyři roky trvající opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, jíž jste byl aktivním účastníkem coby ministr spravedlnosti? To byla doba, kdy se také moc nediskutovalo...
Mohu to připustit jako jednu příčinu, ale myslím, že to začalo mnohem dřív, když si místopředseda federální vlády privatizoval Knižní velkoobchod (Miroslav Macek z ODS – pozn. red.). Projekt opoziční smlouvy není zhoubný, zhoubná byla realizace. Že vznikla menšinová vláda, je akceptovatelné, jiná věc byla, jak se to naplnilo.
HN: Je současná neutěšená politická situace léčitelná?
Jak jsem říkal, nejvážnější mně přijde prorůstání ekonomických zájmů do politiky. Ale můžeme to nazvat i jinak – stát je největším distributorem velkých investičních částek formou veřejných zakázek. Takže jestli se to dá léčit, tak jedině přes odstranění korupce. Jsem ale přesvědčen, že stávající společnost, a tím myslím i její politickou reprezentaci, není způsobilá ani schopná tento problém vyřešit. Jen o něm mluví. Proto jsem zastáncem integračních procesů v rámci Evropy, protože co nedokážeme sami, to může vyvolat tlak vnějšího prostoru.
HN: Vy jste byl známým kritikem poměrů na nejvyšším státním zastupitelství, klíčové instituci pro boj s korupcí. Jak hodnotíte první kroky nového žalobce Pavla Zemana?
Nepřísluší mi hodnotit činnost jiných orgánů, ale pro tuto chvíli se mi zdá, že směřují správným směrem. Zatím vidím jednak kroky personální, jednak systémové. Tedy snahu o to, získat větší míru nezávislosti.
HN: Ministr spravedlnosti navrhuje, aby nejvyšší státní zástupce a vrcholní soudní funkcionáři byli jmenováni pouze na jedno funkční období. Mělo by se to podle vás týkat i ústavních soudců?
Co se týče nejvyššího státního zástupce, přijde mi stejně vhodné jmenování na jedno delší období nebo jmenování bez časového omezení, ale s garancemi odvolání. U ústavních soudců je unikátní, že mohou být jmenováni víckrát. Měli by možná mít delší funkční období, ale fakt, že se jejich mandát může opakovat, není správný. Pokud ale jednou nějaká politická garnitura přikročí k zákazu opakování mandátu, bude muset vymyslet nějaké slušné zajištění pro bývalé ústavní soudce.
HN: Proč nesouhlasíte s tím, že jeden člověk může být víckrát ústavním soudcem?
Jsou dva momenty. První je ten, že se nelze s jistotou spoléhat na to, že blížící se konec mandátu s jistým výhledem na možnost si ho prodloužit, může motivovat soudce v rozhodování při vědomí vlivu na ty, kteří o jeho znovujmenování rozhodují. Druhý moment je ten, že práce na Ústavním soudu je prací ve věži ze slonoviny. Vzniká jistý ponorkový komplex, zejména poctiví soudci se cítí být dosti omezeni – ve styku se svou profesí, s kolegy, s politiky. Soudce Ústavního soudu má těžkou pozici v tom, že se v podstatě k ničemu nemůže vyjadřovat. Téměř všechno tady může totiž skončit. Proto by soudce měl být jednak vyvarován snahy zalíbit se vrchnosti, jednak by měl být vyvarován života v ponorce. Práce soudce Ústavního soudu se tak stává jistou řeholí.
HN: A vy se cítíte být sevřen v ponorce?
Unaven v tom smyslu, že bych nechtěl pracovat, se necítím. Ale to prostředí, zejména když politici nás dostávají do situací, které jsou i uvnitř soudu emocionálně vypjaté, není příjemné. Jednu věc musím ale zdůraznit, a to souvisí i teď se stížností na pražské volby, kde jste se mě ptali na mé nesouhlasné, disentní stanovisko. Kdyby nebyla na Ústavním soudu možnost uplatnit a zveřejnit disentní stanovisko, tak už tady nejsem. To je jediné, co mi umožňuje zachovat si odbornou i morální integritu. Vezměme si regulační poplatky ve zdravotnictví – stalo se, že lidé na mě v supermarketu útočili, proč jsme to posvětili, a já jim mohl říct, že jsem pro to nehlasoval, ať si to přečtou. Jsme jediný soud, kde tuto cennou hodnotu máme.
HN: Vy si tak v podstatě podržíte svůj politický názor.
Ne politický, ale odborný a morální. Věřte mně, že současná politika je pro mě dnes už tak degenerovaná, že se jí doslova štítím.
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%
DVA ÚHLY POHLEDU, v čem se shodnou?
Pravý pohled?
http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/vlada/192966.aspx
Levý pohled?
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/192592.aspx
...... Zvýšení daní ve formě DPH je trapný až malicherný krok .....
...... Snižováním daní umožňují politici zahraničním vlastníkům českých firem odvézt si deset miliard korun zisků do zahraničí. Podle sociologa a publicisty Jana Kellera to může dopustit jen uplacený a nebo hloupý politik ......
=============================
http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/pavel-rychetsky-hodil-rukavici-hradu
http://news.google.cz/news/story?pz=1&cf=all&ned=cs_cz&cf=all&ncl=droYM0gxYDrKgPMCbUnQeMjwUwMGM
http://tn.nova.cz/magazin/hi-tech/veda/cesky-dinosaurus-zanechal-stopy-na-vysocine.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Akademie+v%C4%9Bd
http://hledani.rozhlas.cz/
http://tn.vybereme.cz/hledat/?search=deregulace
DĚJINY
TGM a jeho spisy:
Ústav T. G. Masaryka a Masarykův ústav a archiv Akademie věd ČR vydaly tento měsíc další svazek sebraných spisů T.G. Masaryka nazvaný Ideály humanitní.
http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/vysel-dalsi-svazek-sebranych-spisu-tg-masaryka-nazvany-idealy-humanitni--872545
AV_ČR a rozhlasové presentace:
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Akademie+v%C4%9Bd
President BENEŠ:
http://www.ct24.cz/textove-prepisy/historie-cs-eu/112973-benesovy-dekrety/
===================================
SLIBY:
Incheba přenechá zámek
se Slovanskou epopejí
kraji či městu
((Klíčová jednání o budoucnosti zámku v Moravském Krumlově zahájil ve čtvrtek jihomoravský hejtman Michal Hašek spolu s majitelem zámku. Tím je slovenská společnost Incheba reprezentovaná generálním ředitelem Alexandrem Rozinem. Jednání se také účastnil starosta Moravského Krumlova Tomáš Třetina.))
http://media.novinky.cz/394/263943-original1-lukib.jpg
konec června r. 2011
http://www.novinky.cz/domaci/237853-kromerizsko-zasahly-prudke-deste-potoky-tekly-ulicemi.html
o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o
MORDY -- takové staré slůvko!!
http://media.novinky.cz/593/275931-top_foto1-grw6k.jpg
Spoluúčast pacientů poroste, dohodla koalice v dodatku smlouvy
Kabinet Petra Nečase v dodatku koaliční smlouvy sepsal některé další kroky, které bude vláda prosazovat. Koalice například podepsala, že se do tří let zvýší spoluúčast pacientů až na 22 procent. Nyní činí přibližně 17 procent.
Kalousek má tři plány škrtů ((VLEVO, VPRAVO, nahoru a dolů?!))
http://www.novinky.cz/domaci/237859-spoluucast-pacientu-poroste-dohodla-koalice-v-dodatku-smlouvy.html
UF!
CITUJI Z:
ZPRASENÁ deregulace
http://www.ceskatelevize.cz/ct24//regiony/128361-deregulace-prinasi-spory-najemniku-s-pronajimateli/
Zdravotní deforma:
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/201400.aspx
Demokracie na obtíž!?
Bytová politika? Nikoli, politikaření!!
http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/politici-volicum/200624.aspx
Spustil lavinu prezident?
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/201999.aspx
Státní dluh i nezaměstnanost jsou stále na rekordní úrovni*Vládní politici i ekonomové nemají »recept« na řešení problémů Sdělovací prostředky nám každý den přinášejí příklady absolutní neschopnosti současné koaliční vlády i ekonomických expertů sloužících pravici řešit narůstající problémy české ekonomiky. Navíc se začínají objevovat příznaky ztráty soudnosti a odtrženosti od reálného života. Vyniká v tom právě hlavní ekonomický a finanční expert koaliční pravice, ministr financí Miroslav Kalousek. Jmenovaný v rozhovoru pro časopis Týden prohlásil: »My jsme šťastná a bohatá země: všichni bydlíme, všichni máme boty, nikdo z nás nemá hlad...« V rozhovoru pro Právo k tomu ještě dodal: »Absolutní většina z nás má dovolenou, chodíme do restaurací, kouříme a pijeme. Představa, že nenajdete dvě procenta z platu, abyste si je přidal na zabezpečení svého stáří, je argument, který nemohu vzít.« V rozhovoru pro Lidové noviny prohlásil: »... nikdo na tom není špatně, všichni si žijeme jako prasata v žitě.« Podle Kalouska u nás i v celé Evropě žijeme nad poměry a především na dluh. Ministr Kalousek je záhadný muž, nesporně vynikající »politikán a intrikář«. Chová se, jako by chtěl proti sobě poštvat co nejvíce lidí. Jeho názory jsou krajně provokující, ale i krajně pravicové. Proto má a zřejmě i nadále bude mít mnoho pravicových příznivců. Té menšiny společnosti, milionářů a miliardářů, která si skutečně žije »jako prasata v žitě« a nemají stále dost. To se plně projevuje v politice všech, zejména pravicových vlád za posledních dvacet let. Pan ministr Kalousek má pravdu v tom, že i u nás se žije nad poměry a na dluh. Tak však žije pouze uvedená menšina novozbohatlíků a je tomu tak na úkor sociálně slabší většiny občanů, kteří ten »blahobyt bohatých« musí zaplatit. Proto nám již nestačí prostředky z výprodeje za babku většiny národního majetku a neustále roste zadlužení občanů (již více než bilion korun) a zejména státu. Trapnost výroků ve světle reality Podle posledních informací vzrostl v prvním čtvrtletí meziročně státní dluh o 134 miliard korun a dosáhl celkové částky 1,73 bilionu korun. Před posledními volbami do Poslanecké sněmovny rozesílal pan Kalousek občanům složenky na zaplacení asi 130 tisíc korun z dluhu státu, připadajícího na každého našeho občana včetně nemluvňat. Dnes je to již asi 170 tisíc. To je výsledek »snažení« vlády Petra Nečase. Nejhorší však je, že vláda nemá ani nepřipravuje žádná reálná opatření, jak situaci zlepšit. Vše co činí, je přímo nebo nepřímo ve prospěch bohatých – podnikatelů, bankéřů a jim sloužících manažerů. Několik příkladů za jeden z posledních dnů. Vláda schvaluje další zvýšení spoluúčasti občanů na zdravotní péči. Ta je stále vyšší nejen o poplatky. Ceny ve zdravotnictví vzrostly za posledních pět let o téměř 50 procent. Pokračuje deregulace nájemného, růst cen na bydlení. Například ceny elektřiny prý příští rok vzrostou o 10 procent, plynu o pět procent atd. Růst DPH na 14 a poté na 17,5 procenta zvýší ceny zboží a služeb, zejména potravin. Uvedený vývoj je realitou. Ve srovnání s tím jsou arogantní projevy nejenom Kalouska, ale i Nečase a dalších trapné. Ve středu jsem poslouchal tiskovou konferenci NERVu (Národní ekonomické rady vlády). Byla věnována finanční situaci státu a reformním návrhům k zlepšení situace. Jejich písemnou zprávu jsem zatím nečetl, ale to, co uváděl předsedající Sedláček, ale i poradce Dlouhý a další bylo dostačující. Pánové žijí v jiném světě. Je jasné, že nechtějí nic zásadního měnit, protože to, co existuje, jim nejvíce vyhovuje. Uváděná opatření jsou spíše k smíchu. Například, že když ministr nedodrží rozpočet, bude potrestán snížením platu. (Snad o pár stovek nebo tisíc, ale různé benefity mu to jistě stonásobně nahradí). Opět navrhují zveřejňování veřejných zakázek. To však neodhalí, zda je zakázka potřebná, v potřebném rozsahu, s přiměřenou cenou. Ani to, kdo a kolik získal na provizi. Tedy pouze slova, slova... Podobně je tomu s proklamovaným bojem s korupcí. Zatím neznám za rok vládnutí Nečase ani jeden příklad potrestání korupce a vrácení peněz státu. Například jsem vyslechl zprávu, že soud odsoudil představitele H-systému za miliardový podvod pouze podmíněně a dost. Žádná finanční náhrada a podobně. Ministr spravedlnosti Pospíšil předkládá vládě novelu zákona, aby byl legální souběh funkcí. Tedy manažeři (asi 280 tisíců firem u nás) mohou zastávat funkci jednatele nebo člena představenstva i funkci ředitele (tedy dvojí příjem). Podle registru ČNB máme u nás 140 tisíc finančních poradců – a to je výnosný džob. To je pouze výběr několika zpráv za jeden den. Nežijeme jako prasata v žitě, ale jako společnost velmi »problematického chování«, která trpí vládu nekvalifikovaných dobrodruhů. 1. 7. 2011Václav VĚRTELÁŘ
Kalousek: Žijeme si jako prasata v žitě
CITUJI Z: http://www.halonoviny.cz/articles/view/223437
