A nic víc?
cituji z: http://krivohlavy.zde.cz
24. Listopad 2009
Spiritualita a bolest
Jaro Křivohlavý
Při školení lékařů před atestaci jsem na otázku: „Kdo je člověk?“ od jedné dermatoložky výstižnou odpověď: “To je to, co je v tom koženém vaku“ – A nic víc?
Starší lékaři hovořili něco o I.P.Pavlovovi a o podmíněných reflexech i o tom, že u člověka se k nim přidává vyšší nervová činnost. Co se jí rozumí? Na to mi neodpověděli. Jen mne odkázali na neurology – ti prý ví všecko.
Neurologové ví své – i o člověku. O něm ví něco i jiní. Příkladem mohou být ti, kteří se zabývají naukou člověku – antropologií*).
------------
Sokol, Jan:Filosofická antropologie, Portál, Praha2002
Křivohlavý,Jaro: Psychologie smysluplnosti existence. Grada Publishing,Praha, 2006
---------------
Jedna z věcí, kterým se v psychologické antropologii věnuje pozornost je otázka vztahu člověk k předmětům, s nimiž člověk přichází do styku. Ukazuje se,že určitému člověku „není předmět jako předmět“, že má k různým předmětům nestejný vztah. Některé předměty považuje za důležité, jiné za méně důležité a jsou i takové, kterých si ani nevšimne – ač existují v jeho životním poli. Psychologové zde hovoří o signifikanci)*
--------
*¨) Slovo signifikance pochází z latiny, kde signum znamená znamení a facere pak činiti, dělati. Signifikancí se tak rozumí něco naznačovati, připomínati (viz latinské signifer- praporečník). V angličtině signify znamená mít určitou hodnotu, být důležitý, závažný, mít nějaký smyl či význam, na něco upozorňovat, něco důležitého znamenat atp.
--------------------
Nejde jen o předměty, Jde i o místa a časové údaje, ba dokonce jde i lidi a o vztahy mezi lidmi, by dokonce i o vztah k tomu co jest a co má být. Tam všade platí, že „není vztah jako vztah“ – některý je důležitý, hodnotný a podstatný a jiný tak důležitý není.
To, co je důležité (signifikantní), to není člověku lhostejné. Právě naopak jsme uzpůsobeni tak, že to, co je podstatné, důležité, hodnotné a závažné, na tom nám záleží a to o hledáme. To rozumí psychologové termínem „hledání závažného“ v běhu života. I to je antropologickou charakteristikou člověka.
Mezi všemi těmito věcmi a vztahy existují pro každého z nás některé, které považujeme za prvořadě důležité. Jsme s to hovořit o nich dokonce jako o posvátných. Posvátným může být např. určitý památka po rodičích, posvátnými nám mohou být určité dny – tzv. svátky. Posvátná nám mohou být určitá místa – např. ta, kde jsme se narodili, kde jsme prožili kus krásného života atp. Posvátně se díváme na určitého člověka, případně i na určitý způsob života. I o tom, co označujeme jako posvátné, platí, že „není každý vztah stejně posvátný“. Jsou i vztahy v našem životě, které jsou nadmíru posvátné. Ti, kteří se touto otázkou odborně zabývají hovoří dokonce o tom nejzazším v této dimenzi – o ultimu. A o všech těchto našich posvátných vztazích hovoří psychologie spirituality. Jeden z význačných soudobých psychologů – Kenneth I. Pargament to vyjádřil pregnatně: „Spiritualita je hledání posvátného“.*)
-------
*) „Spirituality is the search for the sacred“ „(Kenneth I. Pargament ,2007,s. 32)
-------------
Se schopností vidět odlišnosti v důležitosti, důležitosti a hodnotě věcí a vztahů se rodíme. To znamená, že každý z nás má svou spirituální dimenzi. Ta je podobně jako inteligence schopností zcela neutrální. Může jí být použito k dobrému či ke zlému. Záleží na tom, k čemu jí využijeme. Přesněji: do kterého zaměření své činnosti ji zařadíme.
Jednou ze schopností člověka je stavět si cíle – být z vlastní vůle aktivní. Nejen poznávat, co bylo doposud nepoznaným, ale aktivně se do poznávání světa pustit. Ukazuje se – a denně jsme toho svědky, že člověk nejen automaticky reaguje na podněty - na to, s čím se dostává do styku, ale sám si staví úkoly a cíle a k nim zaměřuje své snahy. Ba dokonce takovéto úkoly a cíle staví i druhým lidem - jako učitel žákům nebo představený podřízeným.
Úkoly a cíle, které si v životě stavíme, jsou různé. Některé jsou krátkodobé, drobné a dočasné, jiné jsou naopak velké, podstatně důležité a dlouhodobé. Psychologové, kteří se těmito otázkami zabývají, hovoří v souvislosti s těmi druhými – dlouhodobými cíli o osobních plánech, životních úkolech a o celoživotním směřování. Zároveň nám říkají, že je-li něco na člověku opravdu podstatné, jsou to jeho nejzazší, nejhlubší a nejosobnější cíle k nimž svůj život zaměřuje. Tyto cíle potom dávají smysl nejen jeho vlastnímu životu, ale i každé věci i činnosti s níž se daný člověk v životě setká – i tomu, co v životě dělá a jak to dělá. Nejen to. Tyto cíle. které jsou v samém jádru člověka, tvoří jádro jeho charakteru. Dávají nám odpověď na otázku: „Kdo je to?“.
Máme-li dát odpověď na otázku: „Co to znamená být opravdu člověkem?“, potom se musíme pokusit poznat oč danému člověku jde, kam to má v životě zaměřeno a co je mu v životě nade vše drahé. Znamená to ovšem i poznat, oč mu v životě tak moc nejde, co mu k srdci nepřirostlo a kam to rozhodně zaměřeno nemá.
Dimenze nejzazších cílů. Kenneth I. Pargament se pokusil naznačit charakteristiky těch věcí a vztahů, které patří k nejdůležitějším v životě člověka – dimenze toho, co je možno označit v životě člověka za posvátné. Uvedl tři rozměry:
Prvním je bezhraničnost. Tímto termínem se rozumí „nekonečnost“ rozměru. Příkladem může být pohled na oblohu v noci, kdy je obloha jasná a měsíc nesvítí. Vidíme tisíce hvězd a čím pozorněji se zadíváme, tím jasnější nám je nekonečná hloubka vesmíru či výška toho, co je nad námi. Obdobný pocit můžeme mít, když se změříme na chronologický čas a začneme uvažovat co to znamená, že se našli sochy staré několik tisíc let, že na zemi žijí mravenci desítky tisíc let, že země je stará pět miliard let a začneme uvažovat o stáří vesmíru nebo naopak na čas, který bude po tom, až plamen našeho života pohasne.
Druhým rozměrem je přesah. Psychologové zde hovoří o tom, co se vymyká našim běžným lidským rozměrům – o transcendenci..Tak jako např. naše uši mají určitý rozsah tónů, které slyšíme a to, co je mimo tento rozsahu, to prostě neslyšíme, tak existují např. některé barevné podněty které přesahují náš rozsah vidění barev. Obdobně tomu je i s našim myšlením,poznáním i s našimi představami.Co to je přesah, to je výstižně vyjádřeno i odpovědí na tvrzení, že „lidé vědí vše“. Tato odpověď říká, ano, ale jen to, co je v lidském poznání – nic víc.
Třetím rozměrem je krajnost – ultimativnost. To, co je nejvýše posvátné, je krajní mezí toho, co jest. Z jiného pohledu je samým základem, esencí, absolutním vrcholem či koncem. Tak jako v souboru různých čar jedna z nich je nejdelší, tak jako v řetězci příčin toho, co je jedna příčina je příčinou základní, jako cesta do hlubin země končí u vlastního jádra,tak jako v souboru toho, čeho si vážím, je něco čeho si vážím nejvíce, tak je možno porozumět tomu, co se rozumí krajností v dané oblasti.
Charakteristikou hledání toho, co je posvátné, je hledání toho, co je nejposvátnější. Tímto konečným (ultimativním vše přesahujícím cílem může být člověku cokoliv. Pro někoho je tímto cílem např. mít se dobře za každou cenu (bez jakýchkoliv skrupulí a ohledů na druhé lidi). Jiným tím může být prosazení programu strany nebo vítězství Hitlerovy nacionalismu. Pro někoho tím nejvzácnějším a nejposvátnějším v životě – pro co stojí za to žít – může být vlastní dítě atp. Jestli se lidé něčím liší od sebe – jestli něco určuje specificitu člověka, je to právě to, ke kterému vše přesahujícímu (ultimativnímu) cíli má změřeno.
jaký vztah mají tato otázky k moudrosti?
Moudrost je v tomto pojetí možno chápat jako schopnost rozlišovat cíle dobré od těch, které dobré nejsou, cíle zdravé od nezdravých, nadějné od nenadějných a beznadějných. Termínu „rozlišovat“ při tom je třeba rozumět tak, že nejde jen o schopnost rozumovou schopnost (chápání), ale i o vlastní aktivitu daného člověka – o moudré jednání, o jeho vlastní moudrý způsob života.
Zde je možno se ptát: Které cíle jsou zdravé a které zdravé nejsou? Odpověď na tuto otázku je možno dovodit z výše uvedených rozměrů toho, co považujeme a posvátné. Vezmeme-li např. prví rozměr „přesah“, potom ty cíle, které jsou úzké svým rozsahem je možno považovat za cíle nezdravé. Příkladem může být právě výše uvedená matka, pro kterou jej dítě je „pokladem nad všechny poklady“ a nic jiného v životě nemá. Není divu, že po odchodu tohoto těžce nemocného dítěte se hroutí – podobně jako manželka, která měla svého manžela „nade vše ráda“ a nic jiného (co by mělo rozsáhlejší rozměr) neměla. Obdobně to bylo možno vidět např. v situacích, kdy pro někoho Hitler byl konečným cílem nad který nebylo a po jeho sebevraždě těm, kteří ho tak milovali, nezbylo nežli končit sebevraždou. Nemusí při tom jít o tak extrémní situace. Je možno se setkat s matematikem, pro kterého na světě neexistuje nic jiného nežli matematika či se sportovcem pro které na světě není nad jeho sportovní disciplinu. Je však možno jít ještě dále a vidět toxikomany, pro které má v životě mysl jen to, co se vztahuje k jejich oblíbené droze nebo alkoholiky, kteří tvrdí, že „k pivu by se lidé měli modlit“.
Předneseno v Brně v r. 2008
