Jdi na obsah Jdi na menu
 


POLITIKA co to je?

16. 4. 2008

CITUJI Z: blog.aktuálně.cz

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/alexander-tomsky.php

Alexander Tomský
Politolog a nakladatel. Po studiích mezinárodních vztahů na London School of Economics a tomistické filosofie na London Institute of Education pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě (1980 – 86), od roku 1983 profesor sovětologie a evropských politických dějin.
Vedoucí exilového konzervativního nakladatelství Rozmluvy (1981-1994). V letech 1986 – 90, nakladatel a ředitel ACN (mezinárodní, charitativní organizace). Po návratu do Prahy soukromý nakladatel Rozmluvy 1990-94. Poté postupně ředitel nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla. Přednášel na New York University v Praze

08.04.2008: 
Co to je politika?
Autor: Alexander Tomský
http://blog.aktualne.centrum.cz

Na tuhle zdánlivě hloupou otázku bychom v české pivnici dostali také zdánlivě hloupou odpověď. Politika, jak každý ví, je přece svinstvo. To, co má náš pivní občan na mysli, ovšem vidí kdekdo: oportunismus, jenž má s pravdou a spravedlností málo společného, boj o koryta, který starosti o veřejné blaho zjevně neprospívá, virtuální diskuse a stranické vidění skutečnosti, mající za cíl zastřít racionální debatu o správě veřejné; nemluvě o odporné ješitnosti, touze po nezasloužené cti a slávě a dokonce zjevné korupci dnešních politiků.

S politikou něco v nepořádku jistě bude, (buď politická sféra vytváří korupční prostředí nebo přitahuje nevalné lidské typy nebo obojí), a tak dlouhodobou zjevnou apatii a znechucení voličů probudí čas od času jen napjaté očekávání patových voleb. Mluvíme-li však o kvalitě nějaké věci neříkáme nic o její podstatě, tedy o tom čím ta věc je.

Vzdělanější známý by nám asi odpověděl, že politika je rozhodování o správě věcí veřejných, čili o všem tom, co sami jako jedinci nemůžeme vykonávat. Taková definice, jak už to u polovzdělanců většinou bývá, si zase plete předmět politiky - tedy samotné vládnutí – s tím, co je vládě politické vlastní, co ji předchází a vytváří (regnum politicum není v tomto případě přívlastek), na rozdíl od jiných typů vlády jako je autokracie, (samovláda), oligarchie, tyranie nebo diktatura.

Politiku nám objevili staří Řekové. To oni v jakési předtuše věcí příštích dokázali rozlišit mezi zákonem náboženské víry a zákonem obce. S diktátem bohů ani s vírou diskutovat nelze, diktát obce je však výsledkem diskuse, participace i nesouhlasu, má tedy váhu většiny i i více méně dobrovolný souhlas menšiny. Má to, co žádná jiná forma vlády nemá - totiž LEGITIMITU. Předpokládá svobodné společenství, jež hledá způsob jak si zajistit vnitřní stabilitu a mír. Pro Aristotela je politika něco zcela přirozeného, základní lidská aktivita – hledání dynamického řádu, který má nějak „sladit, či sloučit“ nejrůznější nároky, představy a skupinové zájmy ve společném úsilí o takové přežití obce, jež nejlépe odpovídá lidské přirozenosti. Pokud jde o lidskou přirozenost a hledání řádu, vedou se o nich mezi levicí a pravicí spory dodnes. Jedno je všem filosofům jisté. Veřejné prostranství politiky (Agora) předpokládá heterogenní, tedy nejednotnou společnost, která však dokáže vytvořit společnou legitimní vládu. Její nejednotnost je však čistě pragmatická. V současnosti, kdy máme zkušenost s neloajálními občany cizího původu, si musíme uvědomit, že stát, společenství a tradice je starší než objev politiky a předpokládá vnitřní soudržnost, jíž řecký objev neruší. Poprvé v historii ale nezakládá vládu na bázi absolutní dynastické, kmenové a náboženské příslušnosti, jak to činí zbytek nezápadního světa více méně dodnes. Volání po ideologické jednotě, po platónské vládě filosofů – dnes bychom mohli dodat také, po vládě odborníků či technokratů – je snahou politiku zrušit.

Neexistují totiž odborníci na společenský konsensus. Mluvíme-li však o řádu, který by odpovídal lidské přirozenosti, řecká archaická demokracie byla schopna vytvořit jenom vládu většiny – a demagogie – jak by dodal Aristoteles.

Opravdovým zázrakem ve vývoji naší civilizace byl objev římského práva, které mělo občana chránit před svévolí moci, tedy právě před onou řeckou vládou většiny, jež odsoudila Sokrata k smrti. To Řím nám odkázal vládu univerzálního práva a princip občanské rovnosti před zákonem. Dokonce zde nalézáme i počátek dělení státní moci a omezený mandát volených politiků. Odkaz starého Říma nelze přecenit, vždyť dodnes používáme zákony upravující vlastnické vztahy, pozemkové právo, smlouvy či procesní pravidla důkazu v duchu římské republiky. Přes propast věků, to ona inspirovala osvícenství 18.století i otce americké ústavy.

Avšak největším zázrakem a nejtrvalejším dědictvím Říma je paradoxně římskokatolická církev. Teprve když pochopíme její dědictví, pochopíme základ naší civilizace i smysl vlastního historického osudu. Podobně jako univerzální římské právo i raná církev začala chápat sebe samu jako univerzální (světovou) organizaci. Římský občan Pavel z Tarsu, považoval Pax Romana za samozřejmý, a tak přetvořil asketickou židovskou sektu na korporaci (těleso), či,chcete-li, právnickou osobu, která si nečinila nárok vyvrátit světskou, imperiální vládu Říma, jak to dodnes vůči světským vládám činí Islám. Neboť praví Ježíš v Matoušově evangeliu: „Odevzdejte tedy,co je císařovo, císaři a co je Boží, Bohu,“ a přestože se církev nakonec stává státním a dokonce římským imperiálním náboženstvím, dualismus moci světské a moci duchovní zůstává. Stát (podle Augustina) je vládou dočasnou, je pouze garantem vnějšího veřejného pořádku, zatímco univerzální církev je duchovní vládou věčnou, a tak je garantem řádu duchovního, který zabezpečuje vnitřní smír společnosti, uznání etického řádu, posílené vírou; nepotřebuje policajtský pendrek. V křesťanském politickém dualismu panovník z milosti Boží nesmí uzákonit nic, co by bylo s vírou v rozporu, do sféry duchovní však nezasahuje. Všechna starověká impéria však musí nutně zbožšťovat své vládce, (a nejen ona jak vidíme na příkladu Stalina a Hitlera), tyran musí být nutně nadčlověkem, aby získal legitimitu, holá moc nestačí. Vidíme to také na příkladu všech moderních diktatur, jež se nutně musí opírat o nějakou ideologii. Jen dokonalý člověk může být, ba nutně musí být, samovládcem (Aristoteles), jenže takový člověk neexistuje. Moc světská má totiž převážně autoritu deontickou, autoritu sankce a trestu, kdežto církev má autoritu epistémickou, autoritu nekompromisní duchovní pravdy.

Středověký dualismus Západní Evropy skutečně omezil moc panovníků i světskou moc církve a v době nebývalého rozkvětu ve 13. a 14. století dosáhl i nebývalého stupně rovnováhy mezi svobodou jedince a společenského řádu. Feudální systém moc panovníků neuvěřitelně omezil, dnes bychom řekli decentralizoval, a Svatá říše římská, jak říkali vtipálci, nebyla ani svatá ani římská. Zato Byzantské císařství, a jeho moskevský nástupce, dva zdroje suverénní autority neznalo, naopak podřídili církev i šlechtu centrální moci (cézaropapismus).

Avignonské papežství a papežské schizma (1378-1417) způsobilo, že se duchovní pilíř feudální společnosti zřítil. Královská a císařská moc se dostává čím dál více do sporů s aristokracií, v rovině duchovní vítězí exaltovaný individualismus a primát individuálního svědomí. Evropa se posléze dělí na katolickou a protestantskou a pozdně renesanční intelektuálové vyznávají už novou ideologii, kde mírou všech věcí má být člověk, nikoli Bůh, a na tomto humanistickém principu má být vytvořen nový řád Evropy. Po třicetileté válce dochází k posílení státní moci, a to v protestantské i katolické části Evropy. Lidský rozum, nikoli tradice, víra a církevní autorita, má vytvořit novou společnost. Racionalismus vyprovokuje romantismus, a bodáky francouzské revoluce povedou ke zbožštění národa jako nové státní doktríny. Francouzská revoluce zcela ruší poslední feudální a lokální omezení centralistické moci. Od té doby je občan konfrontován s všemocnou státní byrokracií a neomezeným ústředním rozhodováním. Evropa se zmítá ve svárech, které nakonec ve dvacátém století ústí do nové třicetileté války (1914-1945). Vítězí liberální stát, jehož dnešní politickou doktrínou je po pádu totalitárního kolektivismu, relativně umírněné materiální rovnostářství, sociální stát, všeobecná demokracie a lidská práva.

Dnes se od historie dostaneme k tomu podstatnému. Je politika svinstvo? A jestli ano, může se to změnit? Druhou část textu jsem pracovně nazval: Konec normativní společnosti.

Obě kolektivistické ideologie 19. století, nacionalismus a socialismus, ve své extrémní verzi, chápou stát jako garanta nové, ideologické, tedy duchovní moci, v byzantinském pojetí. Prosazují poslušnost víry. Proto se také dnešní liberální stát jeví jako vysvobození z útlaku a návrat k evropskému individualismu „Ne člověk existuje pro stát, ale stát pro člověka.“ Ve skutečnosti není ani návratem k renesančnímu ani osvícenskému humanismu. Půl tisíciletí se už Evropa pokouší vytvořit náhradní, společenská „náboženství“; tragédie 20.století však ukázala, že to možné není, že to byl blud intelektuálů. Stát sice zůstal zatlačen do oné, více méně, pragmatické a politické role, kterou mu kdysi vymezila katolická církev, zdroj duchovní a tedy i etické, normativní autority však zanikl. Osvícenská víra ve vysokou kulturu a vzdělání, jež mělo oduševňovat a být příkladem pro nižší vrstvy v dnešní masové kultuře zcela zanikla. Paradoxem těchto ideologických proher je však vítězství extrémního liberalismu. Oné, téměř neviditelné ideologie popírající existenci společnosti. Vždyť místo společnosti dnes existuje jen součet odcizených jedinců, morálně, nábožensky a ideologicky zcela nezávislých na druhých. Společnost nesmí mít práva, nároky ani požadavky. Znamenalo by to nepřijatelné omezení individuální svobody. Svoboda je ale zvláštní hodnota – je něco jako zdraví, jako vlast – dokud, ji člověk má, tak ji nevnímá. Paradox svobody tkví v jejím omezení. Nejlépe se jí daří v řádu neboť „prvořadou potřebou každé společnosti je nutnost klást lidským vášním a citům meze“(Burke). Dnešní společnost však chápe svobodu, lidská práva a sociální péči poskytovanou státem nejen jako jediné hodnoty, ale jako hodnoty an sich (samy o sobě), to znamená bez kontextu. A výsledek? Všeobecně pociťovaná ztráta oné epistémické autority. Autority rodičů, autority starších, autority učitelů, autority církve, autority obce (tedy zastupitelů) i autority práva a zákonů. Lze se oprávněně domnívat, že dojde postupně i ke ztrátě autority vědy, umění ji už dávno ztratilo.

Jak vypadá společnost, ve které došlo ke ztrátě norem ve jménu svobody, a kde blahobyt a pečovatelský stát odstranil tvrdá omezení daná chudobou, všichni tušíme. Jsme přece konfrontováni dnes a denně se statistikou, která ukazuje, že nám méně dřiny a více zábavy, lepší strava a lékařská péče, a mnohem více životních možností ke štěstí nepostačuje, a do budoucna není téměř k ničemu. Indikátor rozvodů, čili téměř masový krach partnerských vztahů, a tím i poškození následných generací, u kterých se objevují stavy nejistoty, úzkosti a deprese; obezita, drogy, násilí a bezdomovectví v tak nevídané míře, jasně ukazuje, že děti let devadesátých budou mít nejen radikálně snížený průměrný věk dožití (ministři důchodů mohou klidně spát), ale téměř patologickou neschopnost navázat „normální“důvěřivé a optimistické vztahy. Nemluvě o schopnosti trvalé lásky.

Společnost bez norem, je společností zbloudilých jedinců bez cíle a tudíž bez závazků, bez zdrženlivosti, bez disciplíny, bez sebeovládání. Je to společnost požitkářská, určena k zániku.

A stát, místo své tradiční role strážce veřejného pořádku a uznávaných norem, se ještě rozhodl, společnost korumpovat. Každé důsledky osobního selhání dnes pečovatelský stát zaplatí – nerozlišuje totiž mezi charitativní pomocí poslední instance, jež mu přísluší a lidskými právy, lépe řečeno finančními požadavky, považovanými za práva. Ta tam je dávná hrdost chudých lidí na soběstačnost. A tak ještě více přibývá matek „samoživitelek“, trvale nezaměstnaných, drogově závislých i kriminálních živlů. Není-li norem, není zodpovědnosti a tak nemůže být ani trestu. Nedivme se proto, že hrdelní trest je považován liberálními humanisty bezmála za zvěrstvo.

A tím se dostáváme obloukem k našemu začátku – k politice jako svinstvu. Můžeme stokrát chtít, aby naši politici byli příkladem, byli vzdělanější, chytřejší a morálnější, než je společenský průměr, avšak absence tzv. elity, je mimo jiné i výsledkem ztráty duchovního protipólu politické moci. Od doby, kdy jím katolická církev být přestala, stala se jím na čas měšťanská třída (často úzkoprsé morálky), a nakonec to měla být média, ona čtvrtá velmoc, jak se jí kdysi říkalo, jež má za úkol naše politiky hlídat, mustrovat a umravňovat. Zdá se však, že tuto funkci vykonává čím dál méně, neboť i novináři jsou součástí celkového ideologického marasmu.

Má-li naše civilisace přežít, tak se veřejné prostranství politiky musí odehrávat v atmosféře konzervativní tradice nesporných kulturních a duchovních hodnot, o kterých se nediskutuje, protože nás přesahují. Tu mrtví s námi mají hlasovat o dosud nenarozených.